7 chyb v kariéře, kterým se budete moci vyhnout díky tomuto článku

Za pár měsíců mi bude 39. Tyto narozeniny očekávám se smíšený­mi poc­i­ty. Jako třicát­nice jsem byla spoko­jená jak s pra­cov­ním, tak se soukromým živ­otem. Vdala jsem se za lásku svého živ­ota a sta­la se mámou. Nap­sala jsem román, vyzk­oušela jsem něko­lik zaměst­nání, o kterých kde kdo sní, a úspěšně budovala kar­iéru spiso­vatelky na vol­né noze. Všech­ny mil­níky jsem zdolá­vala s entu­si­as­mem i patřič­nou obezřelostí a oprav­du jsem se snaži­la (a stále snažím), abych se díky každé nové příleži­tosti něco nauči­la a kaž­dou si náležitě vychut­nala – i ty, které přiš­ly zrov­na v době, kdy jsem neby­la úplně ve formě.

Ten­to živ­ot­ní pos­toj se hod­ně lišil od toho, který jsem zastá­vala, když mi bylo něco přes dvacet. Když jsem se přestěho­vala do New Yorku, bylo mi 21 let a pár dní před tím jsem dodělala vysok­ou školu. Byla jsem odhod­laná pro­raz­it v bezskrupulózním světě médií, přesvědčená, že vím všech­no nejlépe a ne vždy jsem posloucha­la své šéfy, kteří se mě snažili něco naučit.

Když se teď s odstu­pem podívám na své zkušenos­ti, zjišťu­ji, že vše moh­lo být mno­hem jednodušší. Zdale­ka nejsem dokon­alá a stále na sobě i své kar­iéře pracu­ji. Ale když si uvě­domím, kde jsem byla před deseti lety a jaké chy­by jsem si mohla ušetřit, celá se oklepu. Kdy­bych měla stroj času a mohla se vrátit do min­u­losti, určitě bych se vyvarovala násle­du­jících sed­mi věcí:

1. Nikdy jsem ofi­ciál­ně niko­ho nepožá­dala, aby byl mým mentorem

Pra­co­v­ala jsem s bezpočtem výborných spiso­vatelů a redak­torů, kteří vědí, že k nim vzh­lížím, a které jsem v průběhu let něko­likrát požá­dala o radu. Ale nikdy jsem žád­né­mu z nich neřekla: „Neskutečně obdi­vu­ju, jakým směrem se Vaše kar­iéra ubírá, líbi­lo by se mi, kdy­by i ta moje šla podob­ným směrem – vzal byste mě pod svá kříd­la?“ Znáte to staré rčení o líné hubě… Taková­to žádost totiž může oprav­du zafun­go­vat jako pomyslná výhy­b­ka – vysvětlíte něko­mu, co potře­bu­jete a jak vám v tom může pomo­ci, a najed­nou se ocit­nete na úplně jiné dráze.

Uve­du Vám názorný přík­lad: Když jsem pra­co­v­ala jako redak­tor­ka společen­ské rubriky časopisu Cos­mo­GIRL!, měla jsem dělat rozhovor s Johnem May­erem. Byl tehdy mým oblíbeným zpěvákem a já měla poc­it, jako kdy­by tex­ty svých pís­ní bral pří­mo z mého deníčku. Ale jed­na stře­doškol­ská stu­den­t­ka, která požá­dala naše­ho šéfredak­to­ra, aby jí dělal men­to­ra, byla také velk­ou zpěvákovou fanynk­ou – a nakonec ten „můj“ rozhovor s Johnem May­erem dělala ona…

To je samozře­jmě extrém­ní pří­pad a ne každý dostane od svého men­to­ra takhle velk­ou příleži­tost, ale přesto si z toho můžeme vzít ponaučení: Když něko­ho nepožádáte o to, aby se stal vaším men­torem, nikdy nezjistíte, jaké dveře vám mohl otevřít.

2. Nezůsta­la jsem v kon­tak­tu se svý­mi stážisty

Nikdy mě nepřes­tane udi­vo­vat, kolik mých dřívějších stážistů uděla­lo kar­iéru a dostali se na výz­načné posty. Když u mě končili, jednoduše jsem jim poděko­vala za dobře odve­de­nou prá­ci, vypusti­la je do svě­ta a před­pok­lá­dala, že o nich uslyším jen v pří­padě, že po mně budou chtít pra­cov­ní reference.

Jako spiso­vatel­ka na vol­né noze se snažím pro­raz­it v různých médiích a u jejich edi­torů a čas­to tak narazím na své dřívější stážisty. Jsem moc ráda, když vidím, jak uspěli, ale býva­lo by bylo lep­ší, kdy­bych se snaži­la s nimi zůs­tat v kon­tak­tu. Necíti­la bych se pak tak trap­ně, když je žádám o to, abych pro ně mohla něco napsat.

A když už jsme u toho – chove­jte se ke svým stážistům slušně. Já se k těm svým vždy snaži­la přis­tupo­vat s respek­tem, ale člověk je čas­to pod tlakem a vybíjí se pak na svých podřízených. Neděle­jte to – jestli se jed­no­ho dne ocit­nout na výz­načném pos­tu a vy od nich budete něco potře­bo­vat, mohli by vám vaše nehezké chování s gustem vrátit.

3. Někdy jsem odm­lou­vala svým nadřízeným

Když jsem pra­co­v­ala jako mladší redak­tor­ka, většinu mých článků edi­to­val hlavní redak­tor. Naše kon­verzace někdy probíha­la násle­du­jícím způsobem:

Hlavní redak­tor: „Oprav­du si mys­líš, že naše čtenáře zajímá, oprav­du zajímá, Brit­ney Spears? Neměli bychom tu zmínku o ní smazat?“
Já: [Oči v sloup]
Hlavní redak­tor: „Tak co si mys­líš?“
Já: [Dlouhý, přehrá­vaný povzdech] „Ty asi nevíš nic o tom, jak psát články do společen­ské rubriky ani o tom, v čem spočívá moje práce, když se mě ptáš na něco takového. Brit­ney Spears přece každý zbožňu­je.“
Hlavní redak­tor: [Lapá po dechu a končí rozhovor tím, že mi článek vrazí zpátky do ruky.]

Co se tedy stane, když se chováte bezostyšně a bez respek­tu k druhým? Je to, jako by vám na krku visela ced­ule s nápisem „Potížista“. Oso­ba, ke které jste se tak­to chovali, si na to vzpomene, když se na vás zep­tá nějaký další kole­ga nebo – a to je horší – když se vaše ces­ty po nějakém čase opět zkříží. A věřte mi, pravděpodob­ně se to stane a vy už jen těžko budete měnit obrázek, jaký si o vás ten­to člověk vytvořil (a to i přesto, že vás zdán­livě omlou­vá, že vám tehdy bylo něco přes dvacet a k lep­ší­mu chování jste ještě nedospěli).

4. Nevy­jed­ná­vala jsem

Ve svém prvním zaměst­nání jsem strávi­la pět let, než jsem došla k rozhod­nutí, že je na čase posunout se dál. Bála jsem se opustit svou kom­fort­ní zónu a jít do neznámého prostředí, ale nabídli mi prá­ci, která vypadala jako per­fek­t­ní posun v kar­iéře. Výkon­ný redak­tor, který se mnou dělal pohovor, byl ohled­ně toho pos­tu vel­mi přesvědčivý. Ale práce byla hůře pla­cená, než jsem chtěla, poz­ice sama o sobě byla tech­nicky vza­to krokem zpět, mís­to pros­torné vlast­ní kanceláře, kter­ou jsem měla k dis­pozi­ci doteď, by mi byla přiděle­na jen stís­něná kóje a navíc bych nezískala nové zkušenos­ti, o které jsem stála, jako např. vedení týmu nebo slib­ných mladých talentů.

Bylo to už tak dávno, co jsem byla na pra­cov­ním pohovoru – nebo vůbec dosta­la pra­cov­ní nabíd­ku – že jsem se bála žádat o cokoli jiného, než mi nabízeli. A tak jsem nabíd­ku bez dalších okolků akcep­to­vala, aniž bych vyjed­ná­vala o výši platu nebo nad­stan­dard­ním místě k prá­ci. Všech­ny poža­davky jsem smet­la ze stolu a první den nas­toupi­la se sevřeným žalud­kem. Zůsta­la jsem v této prá­ci jen devět měsíců a každý den jsem se sama sebe pta­la, co by se býva­lo sta­lo, kdy­bych se pokusi­la o pod­mínkách vyjednávat.

Je to jednoduché – nejhorší věc, co se vám může stát, když budete vyjed­ná­vat, je, že uslyšíte „ne“. A když něk­do odpoví „ne“ na poža­davky, které považu­jete za zásad­ní, můžete nabíd­ku práce prostě odmít­nout a čekat, až se ukáže lep­ší příležitost.

5. Měla jsem žádat o zpět­nou vazbu před ročním hod­notícím pohovorem

Po něko­li­ka letech, co jsem byla ve své první prá­ci, doš­lo k nějakým změnám a já dosta­la úplně novou šéfku. Než nas­toupi­la, myslela jsem si, že si vedu ve své prá­ci skvěle a že budu co nev­idět povýše­na. Pak doš­lo na roční hod­notící pohovor a ona mi řekla, že je z mé strany oprav­du tro­ufalé myslet si, že bych již zvlád­la více odpověd­nos­ti – a že na sobě musím ještě hod­ně pra­co­v­at, aby povýšení vůbec zvažo­vala. Samozře­jmě, šéf­ka si se mnou mohla prom­lu­vit ještě před samot­ným hod­notícím pohovorem, kdy­by jí na mém pra­cov­ním výkonu oprav­du záleže­lo, ale já jsem se také měla zají­mat a požá­dat ji o názor.
Nenechte se tedy odra­dit: Je úplně v pořád­ku prom­lu­vit si se svým šéfem tře­ba každých šest týd­nů, klid­ně jen nefor­mál­ně. Najděte si pár min­ut a zjistěte jeho názor na své posled­ní pro­jek­ty nebo na způ­sob, jakým jste jed­nali s nový­mi klien­ty. Dozvíte se tak, co váš šéf hod­notí klad­ně a na čem byste měli naopak ještě zapra­co­v­at. A dode­jte si kuráž a ještě se zepte­jte, kde vás vidí v násle­du­jících letech, a jakým způ­sobem byste se tam mohli podle něj dostat.

6. Nepečo­vala jsem o své kontakty

Vytvořte si data­bázi kon­tak­t­ních infor­ma­cí o každé osobě, se kter­ou se setkáte. Pravidel­ně do ní přáve­jte kon­tak­ty z každé viz­itky, kter­ou dostanete, nebo ze zápatí obdržených emailů. Data­bázi si zálo­hu­jte a pečlivě aktu­al­izu­jte, kdykoli zjistíte, že doš­lo k nějaké změně.

Věřte mi – není nic horšího, než se složitě dostá­vat ke kon­tak­tům na něko­ho, koho jste potkali před pěti lety. Může se stát, že infor­ma­ce z data­báze budete potře­bo­vat až po něko­li­ka letech, to je nor­mál­ní. Ale ušetříte si spous­tu času a energie, když budete moci infor­ma­ci jednoduše najít ve svém počí­tači, než když se budete pok­oušet v hlavě lovit, kde jste se potkali nebo jak se ten člověk jmen­o­val, abyste kon­takt dohledali v emailu.

7. Ne vždy jsem se přiz­nala ke své chybě

V začátcích své kar­iéry jsem čas­to udělala chy­bu a nepřiz­nala jsem se. Naštěstí jsem nikdy neby­la prop­uště­na a žád­ná z mých chyb neby­la nato­lik vážná, aby nešla naprav­it. Ale čas­to přidělala spous­tu práce a zbytečné noční šichty jak mně, tak i mým kolegům.

Jsme jen lidé a všich­ni děláme chy­by. A pokud ve vás váš šéf vzbuzu­je poc­it, že chy­by netoleru­je, možná byste si měli najít jinou prá­ci. Tak jako tak, nepřevzít odpověd­nost za své chy­by je nepři­jatel­né. Maskování chyb a lhaní o nich nebo sval­ování odpověd­nos­ti na druhé vás dožene a neb­ude to nic pří­jem­ného. Přiz­nat se, že něco není v pořád­ku, je samozře­jmě obtížné, ale ve výsled­ku bude mno­hem snazší vše naprav­it a vaše rep­utace zůs­tane bez poskvrnky.

Převza­to z webu The Muse