7 chyb v kariéře, kterým se budete moci vyhnout díky tomuto článku

7 chyb v kariéře kterým se budete moci vyhnout díky tomuto článku

Za pár měsíců mi bude 39. Tyto narozeniny očekávám se smíšenými pocity. Jako třicátnice jsem byla spokojená jak s pracovním, tak se soukromým životem. Vdala jsem se za lásku svého života a stala se mámou. Napsala jsem román, vyzkoušela jsem několik zaměstnání, o kterých kde kdo sní, a úspěšně budovala kariéru spisovatelky na volné noze. Všechny milníky jsem zdolávala s entusiasmem i patřičnou obezřelostí a opravdu jsem se snažila (a stále snažím), abych se díky každé nové příležitosti něco naučila a každou si náležitě vychutnala – i ty, které přišly zrovna v době, kdy jsem nebyla úplně ve formě.

Tento životní postoj se hodně lišil od toho, který jsem zastávala, když mi bylo něco přes dvacet. Když jsem se přestěhovala do New Yorku, bylo mi 21 let a pár dní před tím jsem dodělala vysokou školu. Byla jsem odhodlaná prorazit v bezskrupulózním světě médií, přesvědčená, že vím všechno nejlépe a ne vždy jsem poslouchala své šéfy, kteří se mě snažili něco naučit.

Když se teď s odstupem podívám na své zkušenosti, zjišťuji, že vše mohlo být mnohem jednodušší. Zdaleka nejsem dokonalá a stále na sobě i své kariéře pracuji. Ale když si uvědomím, kde jsem byla před deseti lety a jaké chyby jsem si mohla ušetřit, celá se oklepu. Kdybych měla stroj času a mohla se vrátit do minulosti, určitě bych se vyvarovala následujících sedmi věcí:

1. Nikdy jsem oficiálně nikoho nepožádala, aby byl mým mentorem
Pracovala jsem s bezpočtem výborných spisovatelů a redaktorů, kteří vědí, že k nim vzhlížím, a které jsem v průběhu let několikrát požádala o radu. Ale nikdy jsem žádnému z nich neřekla: „Neskutečně obdivuju, jakým směrem se Vaše kariéra ubírá, líbilo by se mi, kdyby i ta moje šla podobným směrem – vzal byste mě pod svá křídla?“ Znáte to staré rčení o líné hubě… Takováto žádost totiž může opravdu zafungovat jako pomyslná výhybka – vysvětlíte někomu, co potřebujete a jak vám v tom může pomoci, a najednou se ocitnete na úplně jiné dráze.

Uvedu Vám názorný příklad: Když jsem pracovala jako redaktorka společenské rubriky časopisu CosmoGIRL!, měla jsem dělat rozhovor s Johnem Mayerem. Byl tehdy mým oblíbeným zpěvákem a já měla pocit, jako kdyby texty svých písní bral přímo z mého deníčku. Ale jedna středoškolská studentka, která požádala našeho šéfredaktora, aby jí dělal mentora, byla také velkou zpěvákovou fanynkou – a nakonec ten „můj“ rozhovor s Johnem Mayerem dělala ona…

To je samozřejmě extrémní případ a ne každý dostane od svého mentora takhle velkou příležitost, ale přesto si z toho můžeme vzít ponaučení: Když někoho nepožádáte o to, aby se stal vaším mentorem, nikdy nezjistíte, jaké dveře vám mohl otevřít.

2. Nezůstala jsem v kontaktu se svými stážisty
Nikdy mě nepřestane udivovat, kolik mých dřívějších stážistů udělalo kariéru a dostali se na význačné posty. Když u mě končili, jednoduše jsem jim poděkovala za dobře odvedenou práci, vypustila je do světa a předpokládala, že o nich uslyším jen v případě, že po mně budou chtít pracovní reference.

Jako spisovatelka na volné noze se snažím prorazit v různých médiích a u jejich editorů a často tak narazím na své dřívější stážisty. Jsem moc ráda, když vidím, jak uspěli, ale bývalo by bylo lepší, kdybych se snažila s nimi zůstat v kontaktu. Necítila bych se pak tak trapně, když je žádám o to, abych pro ně mohla něco napsat.

A když už jsme u toho – chovejte se ke svým stážistům slušně. Já se k těm svým vždy snažila přistupovat s respektem, ale člověk je často pod tlakem a vybíjí se pak na svých podřízených. Nedělejte to – jestli se jednoho dne ocitnout na význačném postu a vy od nich budete něco potřebovat, mohli by vám vaše nehezké chování s gustem vrátit.

3. Někdy jsem odmlouvala svým nadřízeným
Když jsem pracovala jako mladší redaktorka, většinu mých článků editoval hlavní redaktor. Naše konverzace někdy probíhala následujícím způsobem:

Hlavní redaktor: „Opravdu si myslíš, že naše čtenáře zajímá, opravdu zajímá, Britney Spears? Neměli bychom tu zmínku o ní smazat?“
: [Oči v sloup]
Hlavní redaktor: „Tak co si myslíš?“
: [Dlouhý, přehrávaný povzdech] „Ty asi nevíš nic o tom, jak psát články do společenské rubriky ani o tom, v čem spočívá moje práce, když se mě ptáš na něco takového. Britney Spears přece každý zbožňuje.“
Hlavní redaktor: [Lapá po dechu a končí rozhovor tím, že mi článek vrazí zpátky do ruky.]

Co se tedy stane, když se chováte bezostyšně a bez respektu k druhým? Je to, jako by vám na krku visela cedule s nápisem „Potížista“. Osoba, ke které jste se takto chovali, si na to vzpomene, když se na vás zeptá nějaký další kolega nebo – a to je horší – když se vaše cesty po nějakém čase opět zkříží. A věřte mi, pravděpodobně se to stane a vy už jen těžko budete měnit obrázek, jaký si o vás tento člověk vytvořil (a to i přesto, že vás zdánlivě omlouvá, že vám tehdy bylo něco přes dvacet a k lepšímu chování jste ještě nedospěli).

4. Nevyjednávala jsem
Ve svém prvním zaměstnání jsem strávila pět let, než jsem došla k rozhodnutí, že je na čase posunout se dál. Bála jsem se opustit svou komfortní zónu a jít do neznámého prostředí, ale nabídli mi práci, která vypadala jako perfektní posun v kariéře. Výkonný redaktor, který se mnou dělal pohovor, byl ohledně toho postu velmi přesvědčivý. Ale práce byla hůře placená, než jsem chtěla, pozice sama o sobě byla technicky vzato krokem zpět, místo prostorné vlastní kanceláře, kterou jsem měla k dispozici doteď, by mi byla přidělena jen stísněná kóje a navíc bych nezískala nové zkušenosti, o které jsem stála, jako např. vedení týmu nebo slibných mladých talentů.

Bylo to už tak dávno, co jsem byla na pracovním pohovoru – nebo vůbec dostala pracovní nabídku – že jsem se bála žádat o cokoli jiného, než mi nabízeli. A tak jsem nabídku bez dalších okolků akceptovala, aniž bych vyjednávala o výši platu nebo nadstandardním místě k práci. Všechny požadavky jsem smetla ze stolu a první den nastoupila se sevřeným žaludkem. Zůstala jsem v této práci jen devět měsíců a každý den jsem se sama sebe ptala, co by se bývalo stalo, kdybych se pokusila o podmínkách vyjednávat.

Je to jednoduché – nejhorší věc, co se vám může stát, když budete vyjednávat, je, že uslyšíte „ne“. A když někdo odpoví „ne“ na požadavky, které považujete za zásadní, můžete nabídku práce prostě odmítnout a čekat, až se ukáže lepší příležitost.

5. Měla jsem žádat o zpětnou vazbu před ročním hodnotícím pohovorem
Po několika letech, co jsem byla ve své první práci, došlo k nějakým změnám a já dostala úplně novou šéfku. Než nastoupila, myslela jsem si, že si vedu ve své práci skvěle a že budu co nevidět povýšena. Pak došlo na roční hodnotící pohovor a ona mi řekla, že je z mé strany opravdu troufalé myslet si, že bych již zvládla více odpovědnosti – a že na sobě musím ještě hodně pracovat, aby povýšení vůbec zvažovala. Samozřejmě, šéfka si se mnou mohla promluvit ještě před samotným hodnotícím pohovorem, kdyby jí na mém pracovním výkonu opravdu záleželo, ale já jsem se také měla zajímat a požádat ji o názor.

Nenechte se tedy odradit: Je úplně v pořádku promluvit si se svým šéfem třeba každých šest týdnů, klidně jen neformálně. Najděte si pár minut a zjistěte jeho názor na své poslední projekty nebo na způsob, jakým jste jednali s novými klienty. Dozvíte se tak, co váš šéf hodnotí kladně a na čem byste měli naopak ještě zapracovat. A dodejte si kuráž a ještě se zeptejte, kde vás vidí v následujících letech, a jakým způsobem byste se tam mohli podle něj dostat.

6. Nepečovala jsem o své kontakty
Vytvořte si databázi kontaktních informací o každé osobě, se kterou se setkáte. Pravidelně do ní přávejte kontakty z každé vizitky, kterou dostanete, nebo ze zápatí obdržených emailů. Databázi si zálohujte a pečlivě aktualizujte, kdykoli zjistíte, že došlo k nějaké změně.

Věřte mi – není nic horšího, než se složitě dostávat ke kontaktům na někoho, koho jste potkali před pěti lety. Může se stát, že informace z databáze budete potřebovat až po několika letech, to je normální. Ale ušetříte si spoustu času a energie, když budete moci informaci jednoduše najít ve svém počítači, než když se budete pokoušet v hlavě lovit, kde jste se potkali nebo jak se ten člověk jmenoval, abyste kontakt dohledali v emailu.

7. Ne vždy jsem se přiznala ke své chybě
V začátcích své kariéry jsem často udělala chybu a nepřiznala jsem se. Naštěstí jsem nikdy nebyla propuštěna a žádná z mých chyb nebyla natolik vážná, aby nešla napravit. Ale často přidělala spoustu práce a zbytečné noční šichty jak mně, tak i mým kolegům.

Jsme jen lidé a všichni děláme chyby. A pokud ve vás váš šéf vzbuzuje pocit, že chyby netoleruje, možná byste si měli najít jinou práci. Tak jako tak, nepřevzít odpovědnost za své chyby je nepřijatelné. Maskování chyb a lhaní o nich nebo svalování odpovědnosti na druhé vás dožene a nebude to nic příjemného. Přiznat se, že něco není v pořádku, je samozřejmě obtížné, ale ve výsledku bude mnohem snazší vše napravit a vaše reputace zůstane bez poskvrnky.

Převzato z webu The Muse

Komentáře

Přidat komentář